Příběh o bezdomovcích a lidskosti neboli lidé velkoměsta.

Jmenuji se Pavel Bezdomovský

Asi před sedmi lety, když jsem ještě bydlela v HK, jsem byla v Praze na nějaké akci s tehdejším kamarádem, byl to komplikovaný večer a skončil pro mě tristně. Prošvihla jsem díky tomu poslední vlak do HK. Nic jsem si z toho nedělala, na nádraží se dá přece počkat až do rána. Jenže jsem kol půlnoci dorazila k nádraží a zjistila, že je zamčené až do odjezdu prvního vlaku.

 Představa, že budu do rána stát před nádražím byla děsivá, (odehrávalo se to v zimě a mrazu) připadalo mi, že jako dobře oblečená dáma s kloboukem budu terč pro nějaké zlodějíčky; když jsem k tomu připočetla své soukromé "neštěstí", rozplakala jsem se. Přišel ke mě jeden ze skupiny bezdomovců, co tam kousek bivakovali, pozvali mě na horký čaj z termosky a zajímali se, co se mi stalo. Pak mi vyprávěli o sobě. Byla to docela hezky upřímná noc...Po otevření nádraží jsem jim koupila další čaj do termosky a cigarety. Můj pocit z těch čtyř bezdomovců byl, že sice touží po normálním životě, ale naprosto už nemají sílu se do něj zapojit. A vědí to.

Proto je potřeba, aby jim město pomáhalo.


Zora, sociální sítě